PALUBNÍ DENÍK

Mise Trappist: Záznam první

[DEN MISE]: 1.

[MÍSTO]: Neznámá planeta, místo přistání

Ještě včera to vypadalo jako klidný sen. Spali jsme v hlubokém spánku ve speciálních
komorách uvnitř naší velké lodi Aquarius a těšili se na nový domov. Nad námi tiše bděl hlavní počítač S.C.H.I.F.I., který hlídal náš dech i směr letu. Všechno šlo přesně podle plánu.

A pak přišel ohromný náraz…

Všude kolem létaly jiskry a vzduch začal s hvízdáním unikat pryč. S.C.H.I.F.I. nás neprobudil klidnou hudbou, ale hlasitou sirénou: „Pozor, loď je vážně poškozena! Vletěli jsme do pole asteroidů. Okamžitě opusťte loď!“ Během vteřiny se z nás stali lidé, kteří bojují o život.

Snažili jsme se díry v lodi opravit, ale nešlo to. Měli jsme jen pár minut na útěk do čtyř záchranných modulů.

VZPOMÍNKA NA KAPITÁNA JAMESE

Když jsme běželi chodbami k záchranným modulům, došlo nám to nejtěžší. Kapitán James s námi nešel. Zůstal na velitelském můstku, aby ručně ovládal motory a dal nám šanci odletět. Když se za námi zavřely těžké dveře, věděli jsme, že ho vidíme naposledy.

Zachránil nás, ale sám to nestihl. Zůstali jsme bez velitele.

Následoval divoký pád k planetě. Za okny šlehaly plameny, modul se třásl a my se pevně drželi v sedačkách. A pak... tvrdý náraz. A po něm úplné ticho.

S bušícím srdcem jsme otevřeli poklop. První opatrný nádech... A dobrá zpráva: vzduch se tu dá normálně dýchat!

Když jsme vylezli ven, uviděli jsme drsný, neznámý, ale krásný svět. Jsme naživu! Radost se ale rychle změnila v obavy, když jsme se rozhlédli kolem sebe. Po zbývajících třech modulech nebylo ani stopy. Divoké přistání nás rozházelo daleko od sebe. Nemáme spojení se zbytkem posádky, nemáme hlavní zásoby z lodi a neznáme mapu. V našem modulu se proto vedení ujali ti nejzkušenější z nás. Rozdělili jsme si první úkoly, postavili jednoduchý tábor a teď, když nad cizí planetou zapadá slunce, píšu do deníku první větu naší nové historie: Přežili jsme první den. A zítra začínáme žít.

[DODATEK]: Rozdělení do únikových modulů (oddílů):

IO (červený modul): Julie Machovská, Adéla Gabrhelíková, Klára Dudešková, Veronika Pečinková, Jakub Škutek, Michaela Turečková, Daniel Polák, Eliška Hloušová, Veronika Pavelková, Michal Dujsík, Oliver Štefek, Linda Bubáková, Erik Cenek, Minh Tien Ngo, Matyáš Masařík

HYPERION (modrý modul): Šárka Bařinková, Dalibor Mačák, Eliška Přikrylová, Elen Fojtíková, Ela Rozsypalová, Alžběta Šrámková, František Caudr, Isabella Mikšíková, Matěj Škutek, Barbora Machálková, Tomáš Tureček, Teodor Jánošík, Dominik Kučera, Jakub Talafa

TITAN (zelený modul): Tadeáš Fojtík, Elisabeth Vančová, Kateřina Doležalová, Viktorie Kopčilová, Tereza Zikmundová, Barbora Nagyová, Adam Závrbský, Sofie Fürstová, Zuzana Velísková, Jan Kučera, Petr Pekař, Ema Šimková, Adam Anlauf, Tibor Mikšík, Sebastian Fürst

LUNA (žlutý modul): Jakub Kračina, Veronika Neprašová, Eliška Jánošíková, Hana Machalová, Laura Nagyová, Jakub Ostrejko Orzeszko, Adéla Richvalská, Elen Kamenčáková, Renata Šifnerová, Matěj Stehlík, Matyáš Vyoral, Marek Bařinka, Lukáš Fornůsek, Matyáš Merganič, Dominik Sedlák

[DEN MISE]: 2. - 7.

[MÍSTO]: Monolit

První dny na neznámé planetě byly čistým bojem o přežití. Museli jsme se rychle adaptovat. Okolí našich modulů bylo jako z jiného světa – stromy s pulzujícími listy, jejichž barvy se měnily podle teploty vzduchu, a zvláštní zvuky, které připomínaly spíše zpěv velryb než volání zvířat. Cítili jsme se jako vetřelci v ráji, který nás každou vteřinou mohl zabít.

Vše se změnilo, když jsme narazili na ten objekt. V údolí, které vypadalo jako obří přírodní amfiteátr, se tyčil monolit. K našemu překvapení jsme tam nebyli sami. Zpoza útesů se vynořili přeživší z ostatních modulů. Byl to neuvěřitelný moment – objímali jsme se, plakali a děkovali osudu, že jsme se našli. Radost ale brzy vystřídalo napětí z té věci uprostřed údolí.

Arthur, náš hlavní vědec, byl k monolitu od začátku skeptický. „Nesahejte na to, není to přirozené,“ varoval nás, když jsme kolem něj nervózně kroužili. Jenže naše zvědavost byla silnější. Dny jsme trávili zkoumáním povrchu monolitu a postupně jsme Arthura přesvědčili, že tohle je klíč k naší budoucnosti. Nakonec, po dlouhém přemlouvání a vlastních výpočtech, svolil.

Když se konečně jeho prsty dotkly hladkého, chladného povrchu, stalo se něco děsivého. Arthur sebou trhl, jako by ho zasáhl elektrický výboj, a zřítil se k zemi. Vypadal jako mrtvý. Všichni jsme k němu běželi a doktoři se ho snažili oživit. A pak, po dlouhých minutách ticha, se nadechl. Jeho oči se otevřely a v nich se zračilo něco, co jsme nedokázali pochopit.

Arthur začal mluvit. Nebyly to bláboly, byl to popis událostí, které se odehrály před věky. Vyprávěl o galaktické válce, o civilizacích, které už dávno zanikly. Popisoval nám cizí rasy, které se střetávaly v bitvách mezi hvězdami, a především o nepředstavitelné armádě brouků, která nemilosrdně drtila vše v cestě. Mluvil tak přesvědčivě, že jsme mu museli věřit. A co víc – jeho pohyby byly jiné. Arthur se najednou pohyboval s přesností profesionálního vojáka, jeho reflexy byly rychlejší než cokoliv, co jsme kdy viděli.„Musíte to zažít taky,“ naléhal na nás s nečekanou horlivostí. „Ta vědomost... ona vás změní. Udělá vás schopnějšími, silnějšími.“

Thorne, který na Zemi sloužil v armádě, vystoupil z řady a přikývl. „Poslechněte ho,“ řekl rázně a podíval se na nás ostatní. „Arthur má pravdu. Potřebujeme tu sílu, abychom tu přežili.“ Jeho podpora byla pro zbytek skupiny rozhodující. Arthurův pohled nás hypnotizoval. Jeden po druhém jsme přistupovali k monolitu.

Dotek byl jako náraz blesku do mysli. Obrazy, které popsal Arthur, se okamžitě přenesly i do našich hlav. Cítili jsme chlad vesmírného prázdna i žár bitev, které se odehrály dávno před vznikem lidstva. Když jsme se probrali, nebyli jsme stejní lidé jako předtím. Cítili jsme se propojení, silnější, připravení na cokoli, co na nás tato planeta chystá. Ale hluboko uvnitř, někde v koutku mysli, zůstala pochybnost – co všechno nám ten monolit do hlav vložil a co si naopak odnesl z nich?

[DEN MISE]: 8. - 15.

[MÍSTO]: Základna nové kolonie

Thorne se změnil. Od okamžiku, kdy jsme se dotkli monolitu, v něm něco plálo. Přestal být tím vojákem, kterého jsem znal, a začal udílet rozkazy s takovou jistotou, že jsme ho – téměř bezmyšlenkovitě – začali poslouchat. „Postavíme základnu přímo tady, kolem monolitu,“ prohlásil jednoho rána. Všichni jsme se dali do práce. Byla to fyzicky vyčerpávající dřina, tahání trosek z modulů a budování ochranných valů. Ale jakmile jsme dokončili poslední svár, země se otřásla.

Nebyl to běžný otřes. Ze země se začaly vyvalovat hory hlíny a kamení. Gromidové – obří podzemní červi, o kterých jsme neměli ani tušení – se vynořili přímo pod základy naší nové pevnosti. Sledovat, jak ta monstrózní stvoření drtí naše vybavení jako papír, bylo zdrcující. Bojovali jsme o každý metr, stříleli jsme, dokud se hlavně nezahřály, a nakonec se nám podařilo ty nestvůry zahnat zpět do hlubin. Ale základna byla v troskách.

Když jsme se dali do oprav začala se jednoho večera z jedné z děr po červech valit hustá, studená mlha s kovovým nádechem. Thorne stál na okraji kráteru a jeho oči zářily zvláštním odhodláním. „Musíme tam,“ řekl a v jeho hlase nebyla pochybnost. „V těch tunelech je odpověď.“ Věděli jsme, že je to šílenství, ale Thorne nás vedl dál, hlouběji do útrob planety, až jsme narazili na rozsáhlé, zapomenuté ruiny.

Vypadalo to tam jako obří chrám. Stěny byly pokryty spletitými vzorci – šiframi. Thorne nás nutil je luštit, jednu po druhé. Byl posedlý. „Tady to je,“ opakoval stále dokola, zatímco jsme se trápili s dekódováním symbolů. Viděl jsem v jeho tváři, že mu nejde jen o poznání. Chtěl být tím, kdo odemkne bránu k moci, tím, kdo nás dovede k vítězství. Chtěl být náš nový vůdce. Po hodinách práce se nám podařilo rozluštit poslední sekvenci a před námi se rozsvítil mimozemský terminál.

Thorne se na nás ani nepodíval, prostě se do toho světla vrhl. „Jsem jediný, kdo je hoden,“ zamumlal a přitlačil dlaně na ovládací panel. V ten moment se zhroutil k zemi, jako by mu někdo vypnul vnitřní napájení. Zůstal ležet v bezvědomí, ale to, co se stalo pak, mi zmrazilo krev v žilách. Okolní sochy, které jsme považovali za dekoraci, se začaly drolit. Z kamenných krunýřů vystoupily bytosti, které jsme znali jen z našich vizí. Civilizace brouků. Nebyly to sochy, byly to jejich schránky. Živé, pulzující a nesmírně rychlé. Jakmile se probudily, okamžitě přešly do útoku. Byl to masakr. Vykřikl jsem na ostatní, ať nechají Thorna ležet, že musíme pryč. V panice jsme prchali zpět k základně, zatímco nám za zády znělo tisíce nožiček.

Když jsme se konečně převalili přes trosky našich valů, padli jsme k zemi. Počítali jsme se – Thorne tam nebyl. Viděl jsem na vlastní oči, jak ho ty oživlé sochy pohltily. Hrobové ticho v základně však náhle přerušilo těžké šourání od hlavního vchodu. Byl to Thorne. Vypadal jako přízrak – uniforma na kusy a tělo pokryté hlubokými škrábanci. Všichni jsme ustoupili, paralyzovaní šokem. Jak mohl přežít? Díval se na nás kalnýma, nepřítomnýma očima a jen tiše sípal. Opravdu to přežil, a to je to hlavní…

[DEN MISE]: 16. - 18.

[MÍSTO]: Základna, Podzemní ruiny

Ticho po Thorneově návratu netrvalo dlouho. Monolit uprostřed základny začal opět pulzovat. Byl to rytmus, který nám nebušil v uších, ale přímo v mozku. Všechno kolem nás – Thorne, trosky stěn i vyděšené tváře mých kolegů – se rozplynulo v mlze. Znovu jsme stáli mimo čas. Sledovali jsme projekci, která byla tak živá, až jsme cítili pach ozónu a spáleného kovu.

Viděli jsme bitvu, jakou lidské dějiny nepamatují. Obří, pancéřované bytosti připomínající brouky – Sargasové – se draly vpřed a ničily vše, co jim stálo v cestě. Proti nim stáli Aethelové, vysocí, zářící válečníci, kteří ovládali energii hvězd. Viděli jsme, jak Aethelové pomocí prastarých mechanismů vězní Sargasy v ruinách, ve kterých jsme se před pár hodinami potáceli. Vize se pomalu ztrácela, ale poslední, co jsme slyšeli, byl chladný dialog dvou Aethelů, kteří si prohlíželi zapečetěnou hrobku: „Sargasové jsou konečně pod zámkem,“ řekl jeden. „Sláva Aethelům,“ odpověděl druhý.

Tato slova nám vryla do paměti dvě jména, která změnila vše: naši nepřátelé, Sargasové, a jejich věznitelé, Aethelové. Když vize skončila, svět se vrátil do kruté reality. Ale nebyl to klid, po kterém jsme toužili. Sargasové byli tady.

Země před základnou se rozestoupila a z hlubin vyrazily jejich hordy. Byl to útok, který nás měl definitivně vymazat z povrchu. Přešli jsme do defenzívy a bojovali jsme jako o život. Každý výstřel, každá barikáda, každý z nás byl na hraně vyčerpání. Sargasové se tlačili přes naše trosky, jejich kusadla drtila kov i beton, ale naše zoufalství se přetavilo v čistý odpor. Po hodinách nesnesitelného tlaku se nám podařilo zatlačit je zpět do stínů. Sargasové ustoupili, ale věděli jsme, že je to jen dočasné.

Sotva utichla střelba, z trosek terminálu se ozvalo zachrčení. S.C.H.I.F.I. byl zpět. „Sargasové se vrátí. Tentokrát se nám ubránit nemusí podařit,“ varoval nás. „Musíte vyvinout účinnější obranu. Navrhuji hledat v ruinách.“

Věděli jsme, že má pravdu. S novými informacemi z vize nám šifry na stěnách ruin najednou dávaly smysl. Bylo to jako číst knihu, kterou jsme předtím jen zběžně listovali. Po dlouhých hodinách luštění jsme před sebou na displeji terminálu rozsvítili mapu. Nebyla to jen mapa ruin. Bylo to schéma celé planety a na něm čtyři pulzující body. Čtyři Zbraně moci. Zbraně tak destruktivní, že by dokázaly Sargasy vyhladit jednou provždy. Věděli jsme, co musíme udělat. Pokud máme přežít, musíme ty zbraně najít dřív, než si pro nás přijdou znovu.

[DEN MISE]: 19. - 30.

[MÍSTO]: Na cestě pro zbraně moci

Mapa byla jasná. Čtyři body, čtyři naděje na přežití. Změnili jsme taktiku – už jsme se neschovávali, teď jsme útočili.

Naše první cesta vedla do srdce džungle, kde se rozkládala hustá, neprostupná stěna vegetace. Každý krok tam byl bojem. Okolní fauna nebyla jen divoká, byla predátorská a zvyklá na to, že je na planetě jediným pánem. Čelili jsme tvorům, jejichž pařáty dokázaly trhat naše skafandry jako papír, ale naše odhodlání získat první Zbraň moci bylo silnější než jejich hlad. Když jsme zbraň konečně vyprostili z útrob starodávného oltáře obrostlého liánami, cítili jsme první skutečné vítězství od našeho příletu.

Druhý cíl nás zavedl pod povrch, do labyrintu jeskyní, který připomínal obří, nekonečné bludiště. Tma byla hustá a ticho jen občas přerušilo vzdálené bzučení. Nebylo to ale bzučení hmyzu, jaký známe ze Země. Byly to obří mimozemské včely. Jejich křídla vytvářela v úzkých chodbách dunivý tlak a jejich hnízda, tvořená z podivné pryskyřice, nám blokovala cestu na každém kroku. Museli jsme postupovat tiše a metodicky, prokličkovat mezi hrozícími žihadly a najít cestu ke středu hnízda. Zbraň, kterou jsme tam našli, vyzařovala modré světlo, které včely odpuzovalo, což nám nakonec umožnilo bezpečný ústup.

Návrat na základnu byl triumfální. Když jsme se vynořili z lesa a zamířili k našim valům, osadníci nás vítali pokřikem. Ten večer byla atmosféra jiná. Po měsící strachu a smrti jsme si konečně dovolili na chvíli vydechnout.

Uprostřed základny jsme rozdělali oheň, pili jsme recyklovanou vodu a sdíleli historky z našich výprav. Na pár hodin jsme zapomněli na Sargasy a na to, že planeta venku nás chce zabít. Byla to oslava – krátká, křehká, ale nezbytná, abychom neztratili to poslední, co nám zbylo: naši lidskost.

[DEN MISE]: 31. - 33.

[MÍSTO]: Třetí zbraň moci, základna, les nočních můr

Ráno po oslavách nás neprobudila vůně snídaně, ale mrtvolné ticho. Když jsem vyšel ze stanu, okamžitě mi došlo, že něco chybí. Polovina osadníků zmizela, včetně Thorna. Okamžitě jsme vyrazili po stopách, které nás zavedly až k místu, kde měla být třetí Zbraň moci. Našli jsme ho tam. Thorne ji svíral v rukou a v očích měl fanatický zápal. „Ten monolit nás ovládá!“ vykřikoval, když jsme ho obklíčili. „Posílá nám vize, aby z nás udělal poslušné loutky!“

Došlo k ostré potyčce, ale nakonec jsme se dohodli na křehkém příměří: vrátíme se na základnu a demokraticky rozhodneme, co se zbraněmi dál. Byl to však jen Thornův manévr. Sotva jsme dorazili zpět, začal kolem sebe sbírat podporovatele. Základna se během několika hodin změnila v bitevní pole. Někteří se modlili k monolitu, jiní se přidali k Thornovi a zbytek z nás se zoufale snažil zabránit naprosté destrukci. V tom chaosu jsem si uvědomil, že Thorne zmizel. Vyrazil jsem do sálu, kde jsme uchovávali zbraně, a to, co jsem tam uviděl, mě zmrazilo.

Thorne tam stál, ale nebyl to člověk. Jeho kůže byla popraskaná a pod ní se rýsoval chitinový krunýř. Byla to plná forma Sargase. Právě se pokoušel ukrást všechny tři Zbraně moci. Spojili jsme se v posledním záchvatu jednoty a vrhli se na něj. Thorne, nebo to monstrum, které jím bylo, se zoufale bránil, ale přesilu neustál. Podařilo se nám ho zahnat na útěk, zbraně naštěstí zůstaly na místě. V tu chvíli mi to došlo – S.C.H.I.F.I. musel být porouchaný. Nejspíš ho zničil Thorne. Kdyby totiž fungoval správně, nikdy by nedovolil takové selhání zabezpečení ani propuknutí občanské války.

VZPOMÍNKA NA THORNA

Vzpomínáme na něj jako na muže, kterým býval – na schopného vojáka a přirozeného vůdce, který nás vedl v prvních dnech po havárii. Je bolestivé smířit se s tím, čím se pod vlivem monolitu stal. Před očima máme stále jeho rozhodnost a sílu, s níž nás chránil, nikoliv tu zrůdu, která v něm nakonec zvítězila. Ať už byl Thorne kdokoli, jeho pravé já zemřelo v ruinách dlouho předtím, než se vrátil jako nepřítel.

Neměli jsme čas ji opravovat. Sargasové věděli o našich třech zbraních a začali jednat. Podle posledních dat z S.C.H.I.F.I. byla čtvrtá, poslední zbraň ukryta v „Lese nočních můr“. Vyrazili jsme tam okamžitě. Ten les byl děsivý, každá větev, každý stín nám našeptával naše nejhorší obavy. Procházeli jsme si vlastními nočními můrami, ale když jsme konečně dorazili na souřadnice, čekalo nás jen prázdno. Zbraň tam nebyla. Naše vzájemné boje a občanská válka nás stály příliš mnoho drahocenného času. Sargasové nás předstihli. Stáli jsme uprostřed temného lesa s vědomím, že poslední naděje na naše přežití je v rukou nepřítele.

[DEN MISE]: 34. - 35.

[MÍSTO]: Loď Sargasů, základna

Stáli jsme v lese uprostřed ničeho, obklopeni tichem, které bolelo víc než jakýkoliv křik. Došlo nám to v jeden okamžik: Sargasové nás přelstili. Aktivita, kterou naše přístroje zaznamenávaly už dlouho a kterou jsme my, zaslepeni vlastními spory, ignorovali, nebyla náhodná. Byl to jejich hlavní tábor.

Věděli jsme, že tam musí být čtvrtá zbraň. Bez váhání jsme vyrazili. Byla to infiltrace, při které se nám tajil dech. Vkradli jsme se přímo do útrob jejich základny, která byla ve skutečnosti obrovskou, pulzující lodí z organické hmoty. Bylo to znepokojivé – Sargasové stavěli plavidlo schopné cestovat mezi hvězdami, loď byla hotová a připravená k odletu, a přesto zůstávali ukotveni na povrchu planety. Jako by na něco čekali, nebo jako by je zde drželo něco silnějšího než jejich touha po expanzi. Neměli jsme čas nad tím přemýšlet, naše mise byla jasná: ukrást zbraň a zmizet.

Zbraň jsme získali v rychlé, brutální potyčce a uprchli jsme, než se celá loď stačila uzavřít. Když jsme se naposledy ohlédli, mezi strážemi jsme spatřili postavu. Byl to Thorne. Stál tam, zahalený v šeru, a díval se přímo na nás. Zamrazilo mě u srdce. Chtěl jsem vykřiknout, chtěl jsem ho zkusit přemluvit, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Ten muž, kterého jsme znali, už neexistoval. Byl ztracený, pohlcený tou samou silou, proti které jsme se nyní chystali vytáhnout do rozhodující bitvy.

Po návratu na základnu jsme věděli, že máme poslední šanci. S.C.H.I.F.I. byl na pokraji kolapsu, jeho systémy byly rozbité našimi vnitřními boji. Celou noc jsme se v něm vrtali, propojovali obvody a přepisovali poškozené sektory. Když se konečně probral a jeho modré světlo se ustálilo, stalo se něco nečekaného. S.C.H.I.F.I. zachytil signál. Dlouho se opakující, slabý, ale jasný – vysílání ze Země.

Ten večer se atmosféra na základně změnila. Věděli jsme, že zítra se rozhodne o všem. Zítra buď zničíme Sargasy, nebo oni nás. Poslední noc před bitvou jsme strávili v tichém rozjímání u monitorů. Každý si našel svůj kousek domova. Někdo poslouchal zoufalé vzkazy od blízkých, které nechal miliony kilometrů daleko, jiní sledovali staré filmy, které jsme měli uložené v archivech, a další se dívali na zpravodajství ze Země, aby viděli svět, který jsme možná už nikdy neměli spatřit. Byla to noc vzpomínek, noc, kdy se každý z nás rozhodl, za co vlastně bojuje. Ta křehká lidskost v nás byla tím jediným, co nám zbylo.

[DEN]: D

[MÍSTO]: Hnízdo Sargasů

Ráno jsme nečekali. Vyrazili jsme na zteč. Táhli jsme k základně Sargasů jako nezastavitelná vlna, odhodlaní ukončit tuhle noční můru. První střet na planině před jejich základnou byl krvavý a brutální. Sargasové bojovali s divokostí, která nám naháněla hrůzu, ale my už nebyli ti vyděšení trosečníci. Měli jsme Zbraně moci. S každým výstřelem čisté energie se jejich řady trhaly a my jsme se neúprosně probíjeli dál.

Uvnitř základny to pulzovalo jako v útrobách obrovského zvířete. Vzduch byl hustý a cítili jsme na každém kroku přítomnost nepřítele. Nakonec jsme se probojovali až do samotného středu hnízda. Uprostřed místnosti levitovalo jádro, ze kterého vybíhaly čtyři energetické žíly, jako by bylo předurčeno přesně pro naše čtyři zbraně. V momentě, kdy jsme je přiložili na určená místa a přesekli všechny čtyři žíly, se ozval zvuk, jako by se trhal samotný prostor. Sargasové kolem nás se začali hroutit a rozpadat v prach.

V rohu místnosti stál Thorne. Bojoval na straně Sargasů až do poslední chvíle, ale s pádem jádra i jeho tělo začalo ztrácet svou zrůdnou podobu. Padl na kolena, konečně opět člověk. Dýchal trhaně, život z něj vyprchával. Když jsme k němu přistoupili, jeho oči, už bez toho cizího lesku, se omluvně setkaly s mými. „Odpusťte,“ zašeptal. Jeho poslední slova však nebyla o něm, ale o pravdě, která nás všechny zasáhla víc než jakákoliv zbraň.

„Aethelové... oni to všechno věděli,“ sípal. Vyprávěl o tom, že celá tato planeta nebyla naším náhodným cílem. Byla to vězeňská cela pro Sargasy, které Aethelové nedokázali zničit, jen uvěznit. Monolit nebyl jen záhadný objekt, byl to kronikář a pojistka. Obsahoval celý náš příběh – od našeho příletu, přes osvobození Sargasů až po naše vítězství. Vše bylo naplánováno. Zbraně moci nebyly nalezeny, byly nám podstrčeny, abychom jako jejich nástroje dokončili práci, kterou Aethelové kdysi začali.

Když Thorne vydechl naposledy, v sále zavládlo děsivé ticho. Dívali jsme se na monolit, který stál v rohu, a poprvé jsme v jeho rytmickém pulzování neviděli záhadu, ale ortel. Aethelové nás použili jako poslední článek své prastaré pojistky. Zůstaly nám jen otázky, na které jsme neměli odpověď. Jak mohli všechno tak přesně předpovědět? Žijí ještě někde v hlubinách vesmíru a sledují nás? A co když se jednoho dne vrátí, aby si zkontrolovali, zda jejich „nástroje“ stále fungují? Zvítězili jsme, ale v hloubi duše jsem věděl, že jsme jen figurky na šachovnici, které nikdo z nás nedokáže pochopit.

1. Titan (zelený oddíl) - 113 bodů

2. Io (červený oddíl) - 111 bodů

3. Hyperion (modrý oddíl) - 102 bodů

4. Luna (žlutý oddíl) - 89 bodů